Zlé se stává normou

Už jste si zvykli, že ve vašem sousedství žije pes, kterého slýcháváte celé dny výt; vídáváte ho nepřetržitě uvázaného na metrovém řetězu a co víc, už ani nevnímáte, že nemá denně čerstvou vodu, nebo že ji právě kvůli omezenému prostoru vylil.

Už jste si zvykli, že krávy ve vašem okolí jsou i v období těch největších veder vystavené slunečnímu záření bez možnosti úkrytu.

Už jste si zvykli, že nevidíte na loukách kádě s vodou?

Už jste si zvykli vídat začervené a zablešené kočky s trhlinami na uších, s broky v hlavě a s hnisavým výtokem z očí?

Už jste si zvykli vídat dojnice v kravínech po kolena v kejdě?

Už jste si zvykli vídat husy a kachny na dvorkách bez vody?

Pak se opravdu zlé se stává normou.


2. 5. 2018

Jak to nakonec s Čestmírkem celé dopadlo? Našli jsme mu domov? Co myslíte?cestmir

Po úspěšném zotavení se Čestmírek vydal dvěřmi ven, obešel barák a vrátil se oknem a rovnou do postýlky. A od té doby ji už neopustil. Je to velký pohodář, jen tak něco ho nerozhodí. Velmi rychle zapadl do naší psí smečky, i když se psů zprvu bál. S dalšími kočičkami v domě to byl trochu boj. Ty ho samozřejmě za svého jen tak přijmout nechtěly, a stále tu občas někdo prskne, nebo zaječí, ale Čestmírka to evidentně nechává chladným.

A co miluje nejvíce? Granule, granule a zase granule. Večer co večer ulehá do peřin, vyvalí bříško a nechá se hladit až do úmoru, přitom Vám stihne olízat celou tvář a když je s Vámi hotový, jde to zase pěkně zajíst. Prožívá prostě pořádnou kočičí pohodu. A hlavně: JE NÁŠ!

Samozřejmě, že situaci toulavých či bezprizorních koček nemůžeme řešit tak, že si je všechny necháme, ale rozhodně bychom se měli zajímat.


15. 1. 2018

Podporujeme kastrace toulavých kočekpomahame_kastrujeme

Příběh Čestmírka, o kterém aktuálně píšeme na našem facebooku, je právě a přesně tou cestou, kterou se vydáváme.

Začalo to potřebou pomoci toulavým kočičkám v zimě. Nelenili jsme a před Vánoci jsme Vás oslovili s prosbou o finanční dary, abychom mohli nakoupit co nejvíce zateplených boudiček pro opuštěné kočky. Nebudete tomu totiž někteří věřit, ale i kočky mají rády teplo! Byli jste samozřejmě skvělí, podařilo se nám vybrat na 12 boudiček a ještě k tomu nám zbylo přesně na kastraci jednoho kocourka. Ten se objevil velmi záhy.

Sice jsme ho v ulici párkrát už viděli, ale nikdy se nám nepřišel blíže ukázat, až tentokrát. Jako kdyby věděl, že pro něho máme schovaný „dáreček“. Čestmírek je nyní uspěšně po kastraci. Těší se dobrému zdraví a my se těšíme z toho, že ač to pro mnohé stále nevypadá jako ta pravá pomoc zvířatům, my víme, že někdy zdánlivé je přesně to pravé.

Kastrací předcházíme nechtěnému množení. Kastrujeme-li kocourky, znamená to pro ně opravdu minimální zátěž. Kočičky potřebují delší rekonvalescenci, ale s minimálními zdravotními riziky.

Buďme zodpovědní chovatelé, starejme se o svá zvířata. 

Chcete své kočičky kastrovat, nemáte na to ale finance? Přemnožily se Vám kočky na dvorku? Chodíte krmit toulavé kočky? Napište nám! Jsme tu proto, abychom pomáhali. 


4. 7. 2017

Příběh Maxe

Max3_logo

Příběh Maxe je jedním z těch, který by se mohl stát inspirací pro všechny, kteří mají klapky na očích, ať už ze strachu z budoucích sousedských nešvarů, nebo čistě jen ze své pohodlnosti.

Před necelým měsícem jsme velmi intenzivně a hlavně akutně hledali pro Maxe nový domov. Max musel z baráku. Na jednu stranu jsme byli rádi, protože jsme jeho život sledovali velmi pečlivě a bedlivě skoro tři roky, na druhou stranu nám to bylo líto, protože i když Max nežil kvalitní život, psí srdce je obrovské a svoji rodinu bezpodmínečně miloval a stále miluje. Navíc jsme moc dobře věděli, že najít domov pro devítiletého psa velkého vzrůstu a ještě v černé barvě je opravdu v dnešní době nelehký úkol.

I povedlo se. Povedlo se díky paní Lucce Oplíštilové z Pesoklubu Dobříš, díky jejímu velkému srdci měl mít Max uvolněn kotec 26. 6. 2017. Tímto ještě jednou děkujeme paní Lucce za její ochotu Maxovi pomoci! Majitel byl obeznámen se situací a hlavně s podmínkou, že Maxe musí do útulku odvézt on sám. Se vším bez řečí souhlasil, než ale nadešel večer před kýženým dnem D.

Proč jsme ale tak moc stáli o to dostat Maxe z jeho domova?

Musíme začít od začátku. Žádné zvíře nepatří na řetěz ani do klece. Co bylo bylo, dnes se to už nenosí, protože všichni už dávno víme, že kromě kvalitní stravy je také pro duševní pohodu zvířat důležitý dostatek pohybu. Max bohužel doplatil, a ano, není jediný, na nelehkou životní situaci rodiny a tak byl odkázan žít na 1,5 m dlouhém řetězu u rozpadlé boudy, neboť se nacházel na zahradě domu, která nepatřila jen majitelům. Jak dlouho takhle žil nevíme, nicméně jsme si ho všimli a rozhodli se, že my klapky na očích mít nebudeme. Několikrát jsme se domlouvali s Krajskou veterinární správou, aby majiteli domluvila hlavně v zimě, v době šílených mrazů, aby byl od té „dobroty“ a svému příteli, který s ním „kráčel bok po boku“ dlouhá léta postavil novou zateplenou boudu. I tak se stalo. Majitel Maxovi opravdu postavil boudu, opravdu mu přes celý pozemek až k boudě přivedl vodu. Ano, Max měl i svůj vlastní kohoutek. Opravdu mu pořídil obrovské misky na granule a vodu a my opravdu měli radost.

Jenže víte, ono to vážně není všechno. Maxovi nová bouda slušela, ale až moc. Max je živý cítící tvor, není to dekorace do vytríny, v tomto případě do boudy. Max má své vlastní potřeby, tak jako my. Chce být součástí smečky, kterou je jeho rodina. Nikoho jiného nemá a ani mít nechce. Max chce se svojí smečkou trávit společné chvíle. Chce chodit na procházky, chce si hrát s dětmi, mazlit se a usínat jim nablízku. Kdyby si mohl sám vybrat, rozhodně nebude na druhém konci zahrady přivázaný na 1,5 m řetězu u nové boudy. Na tu se může, víte co.

Zkusili jsme tedy opět promluvit s majitelem, že bychom Maxe venčili my. I majitel souhlasil. Jenže víte… Max.  Pes držený skoro 9 let na řetězu, občas Max2_logopouštěný na zahradě, občas i prý chodil na procházky, ve velmi dobré kondici, ale v hlavě tak trochu přetlak. Není se čemu divit. Představme si sami sebe, být tam my, asi bysme taky nevěděli, kam dřív, kdyby nás pustili, a hlavně máme v hlavě hlídací radar na všechny cizí osoby.  A tak jsme opět majiteli domlouvali. Za barákem hektary louky, půl hodiny času každý den, vždyť to snad není takový problém! Problém by to nebyl, ale víte cooo…

Max to zanedlouho vyřešil sám. Tři dny po posledním setkání se utrhl ze řetězu, právě když mu radar žhnul do ruda, protože přes zahradu procházela cizí paní, a šup jí vysvětlit, že tam nemá co dělat. Proto se rozhodlo, že Max musí z baráku.

A jsme na začátku příběhu, u večera před posledním „pá pá“.  Pan majitel volal, zničený a zkroušený, že Maxe nedá, že ho v útulku zemřít nenechá. Max je prý pašák. Ještě, aby byl pašák pan majitel. A tak přislíbil a jste nám všichni svědci, že Maxovi přestaví kotec, posune ho k baráku a zvětší výběh. Co nám zbývá, než věřit a doufat, že opravdu došlo k probuzení. Ani my nechceme, aby Max skončil v útulku a opuštěný…Svoji rodinu miluje. Věříme, že ona jeho taky, jen potřebovala dostat trochu za uši…

I nadále budeme sledovat Maxův příběh. Držme mu palce. A ještě malé zopakování: Mlčením dáváme souhlas. Nemlčme. Ale taky nekřičme, jen se snažme o vzájemnou komunikaci. Všechno jde, když se chce. A když se nechce, někdy stačí menší, někdy větší kopanec. A když to vážně opravdu už nejde, pak jsou tu jiní a my, kteří rádi pomůžou.


Máte podezření na týrání zvířat ve vašem okolí? Nebojte se ozvat. Zkusili jste a nepomohlo to? Nebo nevíte či nemáte se na koho obrátit? Napište nám. 


 

728x80-heroes.png

Komentáře jsou uzavřeny.